sobota 3. února 2018

Duální stabilizace: Jak se nevěřící Tomáš změnil ve Viléma Tella


Některé věci má člověk hluboko zažité a řídí se jimi vlastně úplně bezmyšlenkovitě. V mém případě byla takovým zažitým mýtem poučka, že vůbec nemá smysl fotit z ruky delším časem, než je ohnisková vzdálenost objektivu. Jinými slovy, při fotografování padesátkou byla tím hraničním časem padesátina, u dvoustovky dvousetina vteřiny. A mimochodem, ani tu padesátinu či dvousetinu se mi často nedařilo udržet.

Už nějakou dobu mám foťák, který má duální stabilizaci. Nepochopitelným kouzlem pozná, jak se vám třese ruka a přizpůsobí tomu stabilizaci v objektivu i v těle. Popravdě, věděl jsem že to nějak funguje, měl jsem ověřeno, že můžu jít trochu pod hraniční časy ze staré poučky. Ale netušil jsem, jak moc.

Před pár dny jsem se byl podívat na vernisáž Vojtěcha Brtnického na piazzettě Národního divadla. Její součástí byla performance tanečního divadla. A byla už tma. Tak jsem si řekl, že si tu duální stabilizaci vyzkouším, až kam to půjde.

A šlo to dál, než jsem myslel. S objektivem ekvivalentní ohniskové vzdálenosti 70-200 mm (reláně to bylo 35-100 mm pro formát snímače Micro 4/3) se dala celkem spolehlivě udržet z ruky 1/10 vteřiny i při nejdelším ohnisku. Ostrá fotka se při tomto čase povedla tak z 80 procent. A dalo se jít ještě dál, dařily se i snímky fotografované 1/6 vteřiny, byť už úspěšnost nebyla tak velká.

Zatímco na fullframu s nestabilizovaným objektivem mám z ruky problém udržet 1/200 s, Lumixem GX8 a objektivem 35-100mm se dala z ruky udržet 1/10. Prostě - nevěřící Tomáš měl najednou ruku pevnou jako Vilém Tell.



Žádné komentáře:

Okomentovat